Seminář v Terezíně
Projet kus republiky, ze Žulové až do Terezína, za poznáním historie má jednoznačně pozitivní dopad na kultivaci lidské duše.
Dvoudenní seminář v Terezíně není jen o historickém vzdělávání o holocaustu, během něhož se žáci dozví o nuceném pobytu Židů v ghettu Terezín během druhé světové války, jejich následné deportaci na východ do vyhlazovacích koncentračních táborů. Seminář je z mého pohledu skvělým pomocníkem při budování etických a občanských kompetencí. Výuka o holocaustu totiž vede žáky k zamyšlení, kam až mohou vést předsudky, které každý z nás má a se kterými je třeba pracovat. Žáci si uvědomí, jak může dopadnout zneužití moci, jak moc důležité je učit se kritickému myšlení a dát si pozor na propagandu. Vede je také k poznání konkrétních příběhů lidského utrpení a hledání paralel s dnešním světem. Vede je k lidskosti, rozpoznání útisku, šikany. Žáci si uvědomí, jak důležité je tyto negativní projevy nejen nekonat, ale ani nepřehlížet, nestát se tak jejich přihlížejícím divákem.
Seminář očima dětí:
Odjeli jsme na dva dny do bývalého ghetta Terezín. Už na začátku jsem věděla, že to bude nezapomenutelný zážitek. Když jsme vjeli do města, bylo mi trochu smutno. S paní průvodkyní jsme procházeli celý Terezín. Ke každé části se vázal příběh. Paní průvodkyně nám vyprávěla třeba o holčičce, která přežila. Jmenuje se Helga Weissová, paní Weissová stále žije. Měla pokojíček v rohu budovy, kde společně žila s ostatními děvčaty. Helga v Terezíně malovala, díky ní se dochoval obraz Terezína takový, jaký opravdu byl. Smutný a bolavý. Jednou děvčata napadlo, že část jídla, které dostávají, dají bokem a zaplatí jím pánovi, který měl v ghettu s sebou harmoniku. Pak si jen domluvily kluky a po večerech společně tančili a nahrazovali si tím své ztracené mládí. Byli jsme se podívat také v Muzeu ghetta, kde jsou na zdech vypsána všechna jména uvězněných a většinou zavražděných dětí. V té samé budově bydleli kluci, kteří toužili vědět a poznat svět, proto se tajně vyučovali na půdě. Kluci dokonce vydávali časopis.
Prohlédli jsme si také ubikaci, kde Židé museli žít. Prostor byl velmi malý a stísněný, bylo mi jich opravdu líto. Při prohlídce jsme opustili hradby a dostali se ke krematoriu, kde jsme viděli dobové pece, ve kterých pálili těla Židů i vězňů z Malé pevnosti. Bylo to první místo, kde se mi chtělo už brečet.
Večer jsme se od tématu holocaustu odpoutali. Paní učitelky nás vzaly na prohlídku podzemního pevnostního systému Terezína. Terezín nechal postavit Josef II. jako pevnost, která nás měla chránit před Prusy. Šli jsme potmě s lucernami v ruce a prošli jsme si část chodeb, kterými se kdysi pohybovali minéři. Na konci prohlídky jsme šli chodbou úplně potmě, hezky za sebou jako vláček. Moc se nám to líbilo.
Druhý den ráno jsme navštívili Malou pevnost. Pan průvodce nám vyprávěl, v jakých hrozných podmínkách zde museli Židé a čeští odbojáři proti nacismu žít. Jedna místnost sloužila pro více než 100 vězňů, v těch největších živořilo až 500 mužů. Bylo tam tolik samotek. Nacisté v Malé pevnosti zřídili i koupelnu, kde se mohli vězni i oholit. Tato místnost se ale nepoužívala, byla to jen přetvářka pro Červený kříž, který Terezín navštívil. V den naší návštěvy panovalo špatné počasí, o to víc jsme si uvědomovali, jak hrozné to tam muselo být.
Kromě smutných chvil to byl krásný výlet a chtěli bychom se podívat i do Osvětimi.
